Slepice v nouzi

Ze slepic jsem měla strach

Byly dny kdy jsem se slepic bála. Ale panicky bála. Potvrdit to může naše sousedka odnaproti, kdy jsem se k ní vydala pochytat naše slepičky, které se vydaly na špacír. Chudina Ivanka běhala po dvoře a naháněla slepičky, zatímco já jsem tam stála jako zkoprnělá a nedokázala jsem jí pomoct. Když se ohlédnu zpátky, ovládal mě strach. Odmalička jsem měla ze slepic zvláštní a nevysvětlitelný respekt. Možná za to mohly jejich upřené oči, velké nohy s drápy a ostrý zahnutý zobák. Představivost z poklování do krve mnou cloumala ten den na plné obrátky. A jak jsem se styděla, když tam sousedka běhala a já jí nedokázala pomoct slepičky chytnout.

Strach ze slepic vystřídal strach o slepice

Dnes se takového přiznání už nebojím. Vlastně to byl začátek veškerého zlomu – k lepšímu. Sice se mě zmocňoval strach i dál. Ale tentokrát o bezpečí slepiček, které mi maminka tehdy svěřila. Aby je na jejich pochodování kolem cest nezajelo auto, nechytl toulavý pes, aby vždycky našly cestu zpátky domů. Tak se na základě útěku slepiček konečně dodělala brána ve vjezdu a já k nim začala mít blíž a blíž.

Vztah ke slepicím jsem si musela vybudovat

Přiznávám, že i když jsem si později vzala „Slepičky z nouze“ vztah a lásku k nim jsem si musela vybudovat. Vlastně si mě našly, když jsme se dívala po inzerátech a nějaký mladý klučík tam inzeroval zachráněné slepice z velkochovu. Měl jich doma přes 150. Jen tak je odkoupil, aby je zachránil před zabitím a postupně je prodával. I když neměl ještě ani 20 let, měl tak obrovské srdce plné lásky, jak o všech zvířatech mluvil, že tehdy jsem si řekla, že kdo jsem proti němu já.

Projekt Slepice v nouzi

Občas jsou takovéto setkání opravdu seslány shůry a život se vám otočí o 180 stupňů. Začala jsem slepice vnímat jinak a přestala jsem se jich bát. Ono totiž když držíte tu zuboženou neopeřenou slepičku v náručí a ona se k vám oddaně schoulí, když cítí že je konečně v bezpečí a DOMA, zavírají se všechny předsudky, strachy a otevírají se všechny krásné pocity i v nás. Ty pocity, které jsem měli v sobě doposud zavřené. Láska a respekt ke všemu živému, touha pomoct těm tvorečkům žít lepší život.

Konec doby klecové

Už nikdy pro mě nebudou „jen slepice“, které snáší vejce a když doslouží, uvaříme si polívku. Všechny nechám v klidu a míru dožít tak, jak si zaslouží. Celé roky nás živí svými vajíčky a já cítím, že jim můžu dát na oplátku alespoň bezpečný a šťastný domov. Nikdy nepřestanu obdivovat a podporovat spolek „Slepice v nouzi“. Setkala jsem se s nimi poprvé na veletrhu Evolution v Holešovicích (tehdy se jmenoval Biostyl) a neskutečně mě oslovilo jejich smýšlení o lepších podmínkách pro slepičky a snaha o konec doby klecové.

Jsou úžasní a neskutečně jim ve všem fandím. ……odkaz ZDE.

Víc o našich slepičkách najdete na mém IG účtu slepice_z_ vesnice .

Ale občas i něco napíšu o slepičkách do blogu. Je to téma, které je mi už teď neskutečně blízké a vždycky přivítám podobně smýšlející spřízněné duše.